fbpx

Tvrdost a láska

Někdo rád řekne mámě své díky. A někdo jí je říct nechce. Proč taky – vždyť to byla hrůza, to co se dělo. Žádné pohlazení, spousta příkazů, občas výprask.

Nedávno jsem dělala s jednou ženou konstelaci, která se týkala jejího vztahu s mámou. Jejich vztah mezi nimi je sice formální, ale snesitelný, větší nároky nemá… Vždy v napjaté situaci se probudila taková zvláštní bolest. Ale přece to má vyřešený – vždyť už je to tak dávno, co byla malá.

A o tu bolest šlo, bylo to na hrudi a měla strach o své srdce. A tak jsme vstoupily do konstelace. Moc se na mámu uvnitř zlobila. Ta zloba byla sice dávno skrytá lety tlačila víc a víc.  

A teď měla možnost pocítit tvrdou zeď v mámině srdci i obrovskou lásku. Co? Láska? Nikdy ji přes tu bariéru necítila – jen takovou podivnou směs tvrdosti a péče.

Povedlo se nahlédnout za zeď, takový příval emocí…

Mnoho matek chrání sami sebe a zvlášť své děti tím, že ztvrdnou, „postaví zeď“. Jakýmkoliv způsobem. Kdysi dávno ztratili důvěru a tato bolestná zkušenost  se přenáší z generace na generaci. A zeď už je nepřekonatelná. Někdo musí bouchnout pěstí nebo „hodit granát“ a jít. Je škoda, když se u toho netrefí do zdi, ale odřízne své kořeny.

Je to o ženské síle a o nedůvěře – když se to zkombinuje, vzniká spousta neštěstí.

Nepřijetí matky a neustálá „divná směs pocitů“ uvnitř nás spotřebovávají energii, kterou bychom mohly využít úplně jinde. Někdy se to nedá jen tak odhodit. Konstelace to umožní uvidět, pochopit, přijmout.  

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.